O tom, že metal není ani zdaleka mrtvý, bych rád podal zprávu z thajské metropole, kde se mně po více než dvaceti letech poštěstilo znovu narazit na americkou deathmetalovou veličinu NILE, kteří své turné po Asii a Oceánii odstartovali o několik dní dříve v japonském Tokiu.

Moje vnitřní rozpoložení několik týdnu před koncertem neustále, a nutno říct i proti mé vůli, vyhodnocovalo pro a proti úmyslu účasti na tomto podniku. Možná šlo jen o další z mnoha znamení do dveří neohroženě vstupujícího stáří, ale je pravdou, že má poslední zkušenost s družinou pod vedením kapitána Karla Sanderse nebyla zrovna příjemná. Asi jsem znovu nechtěl zažít naprosto nesnesitelně „přehulený“ zvuk a nezvládnutou organizaci dění mezi hledištěm a pódiem, na kterou je Sanders dost alergický. Nicméně s úctou hýčkám kompletní diskografii těchto specifických egyptologů, jejich letošní novinku „The Underworld Awaits Us All“ považuji za velmi povedenou a touha opravit si dojem předtím, než se za mnou zavřou dveře kremační pece, byla dostatečně silným rozpouštědlem veškerých oprávněných obav.

Krásný podzimní čas přináší další nekonečnou variaci magického západu slunce, jež na cestě do dějiště sleduji z útrob autonomního monorailu poklidně plujícího po své vyvýšené konstrukci nad střechami aut a cvrkotem rušných ulic města andělů. Nic nenasvědčuje, že by tuto sobotní harmonii mělo cokoliv pokazit a já jsem konečně už připraven přijmout NILE bez dalších předsudků.

Mr. Fox je útulný klub, resp. dva nevelké sály propojené atriem momentálně poskytující oddechovou zónu od hlomozu toho většího z nich. Uspořádaní mezi sály může při špetce fantazie sloužit pro koncerty, projekce či módní přehlídky nebo divadelní představení pod širým nebem, přičemž menší sál, toho času provizorní sklad židlí, je pojmenován „Playgirl Studio“ a i zde se představivosti meze klást nemusí.

Na programu byly čtyři lokální předkapely, přičemž jsem stihl poslechnout a zhlédnout pouze dvě, a to AMORPHOUS DOMINION a DEATHGUY. O INCTRICATED a BIOMORPHIC ENGULFMENT jsem více méně plánovitě přišel, protože jsem nechtěl strávit nějakých 6 hodin v zajetí rezonancí smrtícího kovu. AMORPHOUS DOMINION měli příšerný zvuk, v podstatě šlo odposlouchat pouze plechové nazvučení bicího aparátu. Ke konci setu jsem při putovaní v hledišti občas zachytil i fragmenty kytarových vyhrávek. První, co mě bezelstně napadlo v tomto „zpraseném“ industriálním hluku, byli španělští ALTARAGE. Warpaint a černé kápě však s jistotou odkazovaly na blackmetalové kořeny, což potvrdil i doplňkový poslech ze streamu.

DEATHGUY pojali svojí prezentaci navýsost slavnostně, dostavili se totiž ve fešných oblecích (bubeník a kytarista dokonce s vázankami), ale i letmý pohled odhalil, že šlo o módu z „partiovky“ (my starší a pokročilejší víme o co jde, mladším ročníkům prozradím, že nejde o obleky na „párty“ a zbytek si už dohoňte na vyhledávačích). Zvuk se o dost zlepšil a je škoda, že se nepodařilo přiblížit atmosféře, kterou se DEATHGUY prezentují na on-line éteru. Ty death-grindové podklady s občasnými atmosférickými vložkami se živě nepovedly ani z poloviny. Nechci tu vyznít jako arbitr-bijec, na předkapely jsem přišel předem nepřipravený a v podstatě jsem od nich ani nic neočekával. Každopádně pokud si libujete v rozšiřování hudebních obzorů, tak by zkušební poslechy obou uskupení neměly znamenat ztrátu času, což jsem si posléze i sám ověřil.

Před pódium se skládá železný plot, aby se potenciálním skokanům ztížil výstup na odrazový můstek, protože tento fenomén dnes již více než šedesátiletého Sanderse vždy spolehlivě nasupí. Hned po instalaci zábran jsem zaujal místo před jedním z odposlechů, abych mohl monitorovat přípravy zvukařského týmu. Zanedlouho se na pódium dostavil i sám jak velký, tak široký Karl nesoucí si poměrně objemnou koženou tašku, za kterou by se nemusel stydět kdejaký elegantní instalatér. Celý proces příprav netrval více než půlhodinu a vše se odehrávalo v rámci jakési asistované svépomoci každého z účinkujících. Ještě před vypuknutím deathmetalových hodů pedantský Karl párkrát důrazně všem technikům vysvětloval, že nestrpí ani náznaky kouřových clon - to, když si všiml nesmělých dýmů unikajících zpod pódia.

NILE měli na setlistu připravených čtrnáct položek a my, publikum, jsme si nakonec vymohli ještě jeden přídavek. Myslím, že hned od začátku představení se obě strany velice rychle naladily na stejnou frekvenci. Všichni si kromě touhy spatřit a poslechnout oblíbenou kapelu přinesli i značnou dávku ohleduplnosti k ostatním spoluúčastníků a kvarteto hudebníků bylo za podobný bezproblémový přístup vděčné.

Sál byl velice slušně zaplněn a už při úvodní „Sacrifice Unto Sebek“ se roztočil dost zběsilý cirlce pit. Celkový zvuk byl téměř na jedničku. Na mém místě se trošku topila principálova kytara, ale zato šestistrunnou šipku Zacha Jestera jsem si mohl užít i z jeho odposlechu. Kolliasova artilerie a basová kytara uprostřed kázajícího Dama Vadima Vona dosáhly naprosto ideální konstelace. Přestože jsem měl nutkání okusit i vyznění na druhém konci sálu, u zvukařského pultu, tak nelituji, že jsem zůstal po celou show úplně vpředu u bariér. Původní pozici bych totiž horko těžko dobýval zpět, a navíc jsem byl opravdu magnetizován detailním sledováním jednotlivých aktérů. Z celého tělesa vycházela skutečně zlověstná energie a každá „tichá“ pauza mezi jednotlivými skladbami byla nejen oprávněná, ale i nutná k nabrání patřičné koncentrace pro poslech dalšího válu.

Z aktuální kolekce zazněly hned tři položky a když se principál lišácky zeptal, zdali si někdo vzpomene na jméno prvního singlu z nového alba, tak se mu z oddychujícího se publika dostalo stejně šibalské odpovědi „something with monkies“. Níže přikládám setlist a bystrý čtenář se jistě dovtípí, proč potom Karl přednesl úplný název dotyčné skladby s ryzím úsměvem na death metalovém rtu. Osobně jsem si na rozpisce nejvíc užil nájezd „Lashed To The Slave Stick” z mého asi pořád nejoblíbenější alba „Annihilation Of The Wicked”, které přineslo optimální mix agrese a progresivních prvků, jež z NILE udělaly živoucí legendu. Tři různé growly tužící sedmnáct odstínů temnot kytar, kterou svými přechody rozdmýchává a moduluje George Kollias. Už drahně dlouho jsem si takto smysluplně nepotřásl myslivnou a vidět z bezprostřední blízkosti mistra cechu bubenického v akci bylo už jen pomyslnou smrtící třešničku na metalovém dortu.

Průvodci večerem byli všichni tři muži u mikrofonů a shodně se deklarovalo, že metal nikdy nezemře. Při pohledu na desítky vztyčených rukou a dlaní složených v různá identifikační „metal heads“ znamení jsem o tom ani na chvíli nepochyboval. NILE se do Bangkoku vrátili po dvanácti letech a nikdo z přítomných neměl tendence tuto sváteční událost narušit svým přeexponovaným chováním. Velmi přátelská atmosféra vydržela až do úplného konce vystoupení, kdy byl při loučení les pěstí publika poctivě vyslyšen „buddy“ dotekem pěstí hrdinů na pódiu.

Setlist: Sacrifice Unto Sebek, Defiling The Gates Of Ishtar, To Strike With Secret Fang, Kafir!, Call To Destruction, Vile Nilotic Rites, Stelae Of Vultures, In the Name Of Amun, Lashed To The Slave Stick, Sarcophagus, 4th Arra Of Dagon, Long Shadows Of Dread, Chapter For Not Being Hung Upside Down On A Stake In The Underworld And Made To Eat Feces By The Four Apes, Black Seeds Of Vengeance, přídavek Annihilation Of The Wicked